píše Adam Weidenthaler
Vidinu cenného kovu a silnou motivaci ho získat vystřídaly svěšené hlavy a kamenné výrazy tváří. Vždyť i trenérovi české reprezentace Miloši Říhovi zbyly na tiskové konferenci jen oči pro pláč. Ví, že po sedmileté odmlce se zase mohl Čechům na krku houpat bronz. Čekání, i díky notné dávce štestí Ruského výběru, pokračuje.
Letošní skvadra, kterou si šedesátiletý trenér poskládal, přitom na úspěch rozhodně měla. Tým patřil k těm nejmladším v turnaji, po ukončení sezóny v zámoří dorazila řada pracovitých bojovníků, kteří si chtěli před letní přestávkou spravit chuť. Podařilo se také složení v brankovišti, když duo Bartošák-Hrubec (s pozdějším přispěním krajánka z Colorada Francouze) dokázalo, že je schopno čelit útočným choutkám kapacit typu Kučerov, Ovečkin, Draisaitl či Stone. I přesto tým s “dobrou partou”, což je jeden ze základů úspěšného turnaje (podívejme se, jak dopadlo Finsko, které přijelo s výběrem z evropských lig, který spolu odmakal drtivou většinu reprezentační sezóny), ve dvou ze tří klíčových duelů neuspěl.
Slovenský šampionát se přitom vyvíjel nadmíru dobře. V překvapivě suverénním úvodu tým porazil jak v té době úřadující šampiony Švédy (útočící na zlatý hattrick, který se mimochodem v novodobé historii povedl doposud pouze České republice), tak vysokým poměrem i zrádné Norsko. Možná příliš sebevědomý tým pak sice prohrál 0:3 s Ruskem, další komplikace již ale nepřipustil a po posledním, nutno říci silou urvaném zápase se Švýcarskem, postoupil z druhého místa v bratislavské skupině.
Situace v Košicích pro čtvrtfinálový duel přihrála Čechům papírově nejslabšího soupeře – sousední Německo. Ačkoliv výsledek 5:1 vypadá jednoznačně, o postupu se rozhodovalo teprve několik minut před závěrečnou sirénou, když (skoro) domácí tým (vzpomeňme, že Slovensko po nezvládnutých koncovkách zápasů ve skupině do vyřazovací části nepostoupilo) posunul do semifinále kapitán Voráček, na kterého navázali brankami Kubalík, Palát a Kovář. Mimochodem, pro Voráčka to byl jeho čtvrtý gól a poslední bod na turnaji, který zakončil jako nejproduktivnější hráč z českého výběru.
Kanada. Mužstvo, které ještě vteřinu před koncem čtvrtfinálového zápasu se Švýcarskem prohrávalo, stálo nakonec tváří v tvář české reprezentaci před branami finále. Bohužel pro Čechy, slabší moment na turnaji si tým vybral právě v tomto utkání. I přes převahu střelby to byli Severoameričané, kteří měli kvalitnější zakončení a oplývali lehkostí na ledě. Konečných 1:5 však byl až příliš smolný pokus o finálovou jízdu.
Reparátem Čechům byla “odveta” s Ruskem o bronz. V brankovišti dostal po předchozím nezdaru Bartošáka přednost jeho kamarád Hrubec a ten se činil. Ačkoliv Češi prohrávali, díky brankám Řepíka a Kubalíka dokázali otočit a i přes následné vyrovnání začali být aktivnějším mužstvem mezi mantinely stadionu Ondreje Nepely, kam již po několikáte dorazil na zápas českého nároďáku “plný dům”. Nejblíže medaili pak byli borci s nově designovaným lvem ve znaku v prodloužení, kdy několik šancí (především nejlepšího obránce turnaje Filipa Hronka) lapil až neskutečně chytající brankář Rusů Vasilevskij. Na slibný počin v 70 minutách hry však Češi nenavázali při nájezdech a bez jediného úspěšného jim nezbývalo než pogratulovat bronzovému Rusku.
Nepovedený počin Čechů ale může být světlým náznakem do budoucna. Ukázalo se, že s trochou štěstí se stále můžeme měřit nejsilnějším reprezentacím. Bude rozhodně zajímavé sledovat cestu, kterou se bude český hokej s vycházejícími hvězdičkami jako Kubalík, Hronek, Chytil či Vrána už příští rok na ubírat. Nadcházející šampionát se bude konat ve Švýcarsku a správný fanoušek by si ho rozhodně neměl nechat ujít.
